|
O tom, že nepříjemným věcem bych se někdy raději vyhnul a že se to často mění k lepšímu jinak, než jsem si myslel. A také o tom, že blafovat děti je na nic. Neurvalý stařík s kleštěmi
Vždycky jsem nerad chodil k zubaři. Tím asi nikoho nepřekvapím, protože každý, koho jsem znal tam chodil nerad, ale já víc. Zaděláno bylo asi od prvních školních prohlídek. Doktor přišel do třídy, jednoho po druhém prohlédl a u koho se mu něco nezdálo, toho si zapsal. Ten pak musel přijít do ordinace. Tak se o nás starali, nebo si mysleli, že se starají. K nám chodil takový dost nevlídný a nervózní pán. Moc nepůsobil, že by mu na nás alespoň trochu záleželo. To jsem poznal podle toho, jak bezohledně se k nám při prohlídkách choval a jak nám u toho nadával. Byli jsme prvňáci a naše první zuby se začínaly viklat, protože chtěly ven. Nevím, co od nás jiného čekal. V ordinaci se k nám někdy blížil s jednou rukou za zády, ve které schovával kleště. Dělal jako kdyby nic a tvrdil, že se jenom podívá. Potom, když jsme to nejméně čekali, tak se na nás vrhnul. Jestli ta finta měla někomu prospět, tak mně tedy ne. Už jsem mu nevěřil. To udělá prvňákovi jednou, dvakrát a těžko pak v budoucnu budete věřit někomu v bílém plášti. Podruhé už vidíte tu ruku za zády a je vám jasné, že stejně kecá. Prostě u vás skončil. Jediné, co se mu tím, podle mně zbabělým chováním povedlo, bylo to, že v mém podvědomí zůstala nedůvěra ke všem zubařům. Prostě jsme se neskamarádili a neskamarádili. Konečně je to za mnou Školní prohlídky skončily a já jsem si řekl, stejně jako o mnoha jiných věcech, že je to konečně za mnou. Svoji představu o zubařích jsem si nechal takovou jaká byla a šel jsem tam, jenom když jsem už doopravdy musel. To bylo hodně zřídka, protože jsem na zuby netrpěl. Takže skoro vůbec. Cesty Boží jsou ale někdy hodně nevyzpytatelné a jdou věcem pěkně na kořen. Moje představa byla vytvarovaná tím, co jsem zažil. Díky některým lidem byla dost nakřivo, a tak přišel čas poslat mi někoho, kdo to celé uvede na pravou míru. A přátele máme proč...? Zrovna můj nejbližší kamarád dělal servis zařízení pro všechny zubní ordinace v širokém okolí. Občas se mi pokusil vysvětlit, že to vidí jinak než já. Nejlepší přátelé mohou mít jiný názor než my. Kdo ví, možná že právě proto je máme. Není lepšího setkání než s někým, kdo svoje věci dělá s láskou Nechal jsem si poradit, protože nikdo jiný nemohl mít takový přehled o zubních ordinacích, jako on. Nakonec jsem postupně skončil u skvělé zubní lékařky. A teď jsem u toho, proč mi stojí za to, abych o tom psal. Paní doktorka o mne pečuje tak šetrně a přitom důsledně, že všechny moje dřívější představy o zubařích dokonale rozdrtila. I když to občas zabolí. Nemohla vůbec vědět jak to se zubaři mám, takže se o to ani nemohla nijak snažit. Je to pouze tím jaká je, nic víc. Tak jako nervóznímu pánovi s kleštěmi určitě nedocházelo, čeho se na prvňáčcích dopouští, tak ani paní doktorka donedávna asi netušila, že pro mne dělá ještě něco víc, než pouhé korunky. O to větší cenu to rozhodně má. Jejími dveřmi projde každý den hodně lidí a přesto si každý připadá tak, jako kdyby si tu ordinaci otevřela vlastně kvůli němu. Tak nějak mi z toho všeho vychází, že jak děláme svoje každodenní věci a jak přistupujeme k ostatním lidem má vliv, ať chceme nebo ne. Ovlivňujeme životy kolem sebe víc, než si myslíme. Myslím, že stojí za to, abychom se občas zastavili a ohlédli, jestli za sebou neděláme moc velkou paseku. A třeba pak i pomůžeme někde, kde to před námi někdo zdevastoval.
1 Comment
Nechal jsem si udělat MBTI, nebo-li Myers-Briggs Type Indicator test, který je navržený pro určení osobnostních typů. Jaké to bylo
V dnešní době, se nabízí nepřeberné množství různých návodů na úspěšný život. Umění prodávat, prosadit svůj názor, umění managementu, nebo jak se posouvat dopředu v internetových vyhledávačích. Uspět a co nejvíce všechny předběhnout. Snažíme se napodobit někoho, kdo v něčem uspěl a dělat to jako on. MBTI typologie osobnosti je velmi propracovaný nástroj k sebepoznání. Abychom sami sobě lépe porozuměli a dokázali tak efektivněji využít potenciál naší osobnosti. Všichni nejsme stejní a každý máme jiné přednosti. Máme tedy větší šanci, že své přednosti a nedostatky budeme umět lépe využít. https://cs.wikipedia.org/wiki/Myers-Briggs_Type_Indicator Zjišťuje se: - zaměření (extrovert - introvert) - funkce vnímání (způsob jak přijímám informace) - usuzování (způsob jak zpracovávám informace) - zaměření (ke svému okolí) Nejprve jsem vyplnil dotazník a odeslal administrátorovi. Obratem jsem dostal další část pracovních materiálů, pomocí kterých jsem si sám vyhodnotil tzv. předpokládaný typ. Administrátor z mého dotazníku mezitím vygeneroval můj typ, tzv. reportovaný typ. Pak jsem dostal další studijní materiály a v posledním kroku jsme z obou získaných výsledků společně potvrdili můj typ. Dotazníky jsou poměrně rozsáhlé, s důrazem na to, abychom se odpoutali se od toho, jaké role hrajeme a jací bychom být chtěli. Po zjištění typu osobnosti je možné absolvovat i workshop na konkrétní téma. (komunikace, stres...) Seminář je možné navštívit pouze po vyhodnocení osobnostního typu, protože vychází z rozdílnosti jednotlivých typů. Jak se můj typ v různých situacích projevuje, jaké jsou jeho přednosti a slabiny. Já jsem si vybral téma: Skrytý potenciál stresu. Shodou okolností byla na semináři dívka se shodným typem osobnosti jako já. Nikdy předtím jsme se nepotkali a v popisu svých reakcí a v řešeních, které máme sklony používat, jsme se naprosto shodovali. Dostal jsem v PDF tyto materiály: - instrukce krok1 + dotazník - instrukce krok2 + dotazník - instrukce krok3 - Jaký jsem typ 26 str. popis všech šestnácti možných typů - Efect Manuál 19 str. jak vyjít s konkrétními typy osobnosti - Interpretive Report (anglicky + česky) 16 str. detailní popis mého osobnostního typu - Stress Kit Pack 26 str. obecný popis pro všechny typy - Stress Management Report (anglicky + česky) 8str. jak můj typ zakouší stres, jak reaguje a jak ho zvládat Na workshopu: - Skrytý potenciál stresu Co mi to přineslo Z testu a jednoho celodenního semináře jsem si o sobě odnesl hodně informací. Jak a jestli vůbec je budu používat, záleží jenom na mně. Neočekávám, že si jednou přečtu příručku. Mám je vytištěné, takže se k nim mohu kdykoli vracet. Na semináři cca 10-12 lidí se sešly naprosto rozdílné typy a bylo nesmírně zajímavé, vzájemně porovnávat své reakce na stres. V tom byl seminář hodně přínosný, protože dalším cílem typologie je, lépe porozumět ostatním lidem a jejich reakcím. Společný seminář je asi jedinou možností, jak může MBTI tento cíl splnit. Nedá se ale předem naplánovat, kdo se přihlásí a jaké typy se na semináři potkají. Při takovém počtu je ale potřebná rozdílnost téměř zaručena. Pro mě byla důležitá i otázka, jestli jako křesťan, něco takového potřebuji. Podle křesťanské víry je totiž všechno podstatné pro náš život napsáno v Bibli. To je pravda, ale očekává se také, že touhu objevovat, kterou do nás Bůh vložil, nenecháme zakrnět a že budeme spolupracovat. Píše se tam na mnoha místech, že máme hrát na hudební nástroje dobře a radostně, ale není tam vůbec nic o tóninách. Všechnu dokonalost a logiku, která je v hudebních tóninách a rozložení tónů, (a dá se vyjádřit i matematicky) musel člověk postupně objevovat. To v Bibli napsáno není. Myslím, že fungování naší osobnosti taky stojí za prozkoumání. Malé zamyšlení o tom, že dobře myšlené nemusí být vždycky k užitku a že promítat svoje ambice do dětí se nevyplácí (hlavně těm dětem) Jako kluk jsem měl rád modely letadel. Vždycky jsem žasnul, když byl Mezinárodní den dětí a u nás na hřišti se sjeli modeláři z celého okolí, aby předvedli svoje umění. Větroně, stíhačky, vrtulníky, prostě všechno co létá se prohánělo vzduchem a já jsem jenom žasnul. Žasnul jsem nad tím, že někdo umí postavit letadlo a pak ho i rádiem řídit. Chtěl jsem to taky umět. Pokusil jsem se o nějaké papírové modely, ale to bylo víc o padání k zemi, než o létání.
Přihlásil jsem se proto do modelářského kroužku u nás ve Kdyni, abych se naučil všechno, co k tomu potřebuji. Dětem, které jsou do něčeho nadšeny, se musí občas připomínat, že potřebují trpělivost. Já jsem ji potřeboval hodně i když mi to nikdo nepřipomínal, protože první asi tři schůzky, se jenom hrály karty. Pak jsme strávili zbytek školního roku nad jedním malým házedlem. To bylo dobré, abychom pochopili záklalní principy modelařiny. Proběhly i nějaké soutěže a v dalším roce se šlo dál. Těšili jsme se, protože jsme měli slíbená větší letadla. Z malých házedel jsme opravdu postoupili do kategorie A3. Vedoucí nám předvedl svůj vlastní výtvor. Podařilo se mu vymyslet a sestrojit model, který byl tak neuvěřitelně lehký, a tak dlouho se udržel ve vzduchu, že na soutěžích neměl ve své kategorii žádnou, sobě rovnou konkurenci. To letadlo bylo skvěle vymyšlené a naprosto precizně postavené. Sklidil náš obdiv, to jo. Zimní období jsme na kroužku nějak probendili a když přišlo jaro, soudruh vedoucí přinesl zase tu velkou krabici, já jsem z ní vyfásnul svůj „osvědčený model“, který on vlastnoručně vyrobil a začali jsme jezdit po soutěžích. Kdykoli jsem to éro pustil do vzduchu, zůstalo tam ze všech nejdéle a náš kroužek a model našeho vedoucího vyhráli první cenu. Já jsem pak za to dostal medaili a diplom a doma jsem se měl čím chlubit. Tak, a teď jsme u toho, proč o tom píšu. Povyrostl jsem a na modelářský kroužek už jsem nechodil. Sám doma jsem se nadšeně pustil do stavby vlastního letadla, protože na kroužku jsme nedělali téměř nic, mimo toho, že jsme vyhrávali závody. Výsledek mne ale hodně zklamal, protože jsem zjistil, že jsem se vlastně vůbec nic nenaučil. Lampa za mými zády byla ověnčená zlatými medailemi a já jsem nevěděl jak zabrousit žebra na křídlech, jak ta křídla potáhnout a jak správně namíchat lak, aby bylo letadlo co nejlehčí. Podle toho to taky dopadlo. Namísto létání se zase padalo. Uběhly roky a já jsem si řekl, že svým dětem prokážu mnohem víc lásky a péče, když nebudu všechno dělat za ně a dopřeji jim místo medailí ty prsty upatlané od lepidla. To myslím obrazně, protože děti žádná letadla nestaví. Těch pomíjivých medailí měly asi méně, ale věřím, že je to mnohem víc obohatilo. Naše skutky někdy zasahují mnohem dál než vidíme a mohou ovlivnit životy jiných lidí víc, než si myslíme. Jdu po kdyňském náměstí. Už je skoro tma. Zastavuji se před obchodem a chci vejít dovnitř. Na studených schodech vedlejšího domu sedí bezdomovec. Pod sebou má kus krabice a v ruce drží plátěnou tašku. Před ním stojí dva jeho kamarádi a baví se spolu. Lidé kteří jdou kolem zrychlí, nebo se obloukem vyhnou. Strach, nedůvěra, kdo ví.
Přijdu blíž a pozdravíme se. Známe se, to není nic neobvyklého na malém městě. Vždycky bezdomovcem nebýval. Zeptá se, jestli jdu do obchodu. Když odpovím že ano, požádá mne o kousek sýra. Chvíli váhám. Před sebou vidím člověka v otrhaném a špinavém oblečení a zřejmě bez peněz. Ale taky vím, že je bezdomovcem tak nějak z vlastní vůle. Sám se tak rozhodl. Jeho dva kamarádi mlčí a lehce pokrčí rameny. Kývnu hlavou. Vejdu do obchodu. Procházím mezi regály a ke svému nákupu přidám balíček tvrdého sýra navíc. Přemýšlím, jestli mu to bude stačit. Pak vyjdu ven a podám mu co chtěl. Potichu poděkuje. Se zkroušeným a lehce provinilým pohledem si ode mne vezme balíček sýra. Snažím se tvářit jako že je to v pohodě, ať si z toho nic nedělá. Otevře plátěnou tašku a balíček si do ní schová. Usmívá se na své dva kamarády, z tašky vytahuje plnou petlahev vína. Řekne: „Na zdraví“ a labužnicny se pomalu napije. „Jo aha, tak ať slouží“, řeknu já. Pak vytáhne ze šosu krabičku s doutníky. Jeden si vezme a zapálí. Tváří se blaženě a pomalu vypouští kouř. Rozloučím se a jdu domů. Jestli ho znovu potkám a on nebude mít doopravdy peníze na jídlo, může se stát, že už mu nebudu věřit. A asi se to stane. Kolik lidí takhle asi zneužil? A kolik lidí potom když potká někoho, kdo je opravdu v nouzi, bude po zkušenosti s ním vědět svoje? Nic jim nedají a bude to jeho dílo. Přál bych mu, aby mu to někdy došlo. Aby mu vůbec všechno došlo. Řekl bych, jako už několikrát, že naše skutky mají větší dopad, než si myslíme. |
AuthorMám rád hudbu s melodií a knihy s příběhy. ArchivesCategories |
RSS Feed
