Dopřejte dětem místo medailí prsty upatlané od lepidla.

Malé zamyšlení o tom, že dobře myšlené nemusí být vždycky k užitku a že promítat svoje ambice do dětí se nevyplácí (hlavně těm dětem)

Jako kluk jsem měl rád modely letadel. Vždycky jsem žasnul, když byl Mezinárodní den dětí a u nás na hřišti se sjeli modeláři z celého okolí, aby předvedli svoje umění. Větroně, stíhačky, vrtulníky, prostě všechno co létá se prohánělo vzduchem a já jsem jenom žasnul. Žasnul jsem nad tím, že někdo umí postavit letadlo a pak ho i rádiem řídit. Chtěl jsem to taky umět. Pokusil jsem se o nějaké papírové modely, ale to bylo víc o padání k zemi, než o létání.

Přihlásil jsem se proto do modelářského kroužku u nás ve Kdyni, abych se naučil všechno, co k tomu potřebuji. Dětem, které jsou do něčeho nadšeny, se musí občas připomínat, že potřebují trpělivost. Já jsem ji potřeboval hodně i když mi to nikdo nepřipomínal, protože první asi tři schůzky, se jenom hrály karty. Pak jsme strávili zbytek školního roku nad jedním malým házedlem. To bylo dobré, abychom pochopili záklalní principy modelařiny. Proběhly i nějaké soutěže a v dalším roce se šlo dál. Těšili jsme se, protože jsme měli slíbená větší letadla.
Z malých házedel jsme opravdu postoupili do kategorie A3. Vedoucí nám předvedl svůj vlastní výtvor. Podařilo se mu vymyslet a sestrojit model, který byl tak neuvěřitelně lehký, a tak dlouho se udržel ve vzduchu, že na soutěžích neměl ve své kategorii žádnou, sobě rovnou konkurenci. To letadlo bylo skvěle vymyšlené a naprosto precizně postavené. Sklidil náš obdiv, to jo.
Zimní období jsme na kroužku nějak probendili a když přišlo jaro, soudruh vedoucí přinesl zase tu velkou krabici, já jsem z ní vyfásnul svůj „osvědčený model“, který on vlastnoručně vyrobil a začali jsme jezdit po soutěžích. Kdykoli jsem to éro pustil do vzduchu, zůstalo tam ze všech nejdéle a náš kroužek a model našeho vedoucího vyhráli první cenu. Já jsem pak za to dostal medaili a diplom a doma jsem se měl čím chlubit.

Tak, a teď jsme u toho, proč o tom píšu.
Povyrostl jsem a na modelářský kroužek už jsem nechodil. Sám doma jsem se nadšeně pustil do stavby vlastního letadla, protože na kroužku jsme nedělali téměř nic, mimo toho, že jsme vyhrávali závody. Výsledek mne ale hodně zklamal, protože jsem zjistil, že jsem se vlastně vůbec nic nenaučil.
Lampa za mými zády byla ověnčená zlatými medailemi a já jsem nevěděl jak zabrousit žebra na křídlech, jak ta křídla potáhnout a jak správně namíchat lak, aby bylo letadlo co nejlehčí. Podle toho to taky dopadlo. Namísto létání se zase padalo.
Uběhly roky a já jsem si řekl, že svým dětem prokážu mnohem víc lásky a péče, když nebudu všechno dělat za ně a dopřeji jim místo medailí ty prsty upatlané od lepidla. To myslím obrazně, protože děti žádná letadla nestaví.
Těch pomíjivých medailí měly asi méně, ale věřím, že je to mnohem víc obohatilo.