Někdy to prostě musí trochu zabolet.

O tom, že nepříjemným věcem bych se někdy raději vyhnul a že se to často mění k lepšímu jinak, než jsem si myslel. A také o tom, že blafovat děti je na nic.

Neurvalý stařík s kleštěmi

Vždycky jsem nerad chodil k zubaři. Tím asi nikoho nepřekvapím, protože každý, koho jsem znal tam chodil nerad, ale já víc.

Zaděláno bylo asi od prvních školních prohlídek. Doktor přišel do třídy, jednoho po druhém prohlédl a u koho se mu něco nezdálo, toho si zapsal. Ten pak musel přijít do ordinace. Tak se o nás starali, nebo si mysleli, že se starají.
K nám chodil takový dost nevlídný a nervózní pán. Moc nepůsobil, že by mu na nás alespoň trochu záleželo. To jsem poznal podle toho, jak bezohledně se k nám při prohlídkách choval a jak nám u toho nadával. Byli jsme prvňáci a naše první zuby se začínaly viklat, protože chtěly ven. Nevím, co od nás jiného čekal.
V ordinaci se k nám někdy blížil s jednou rukou za zády, ve které schovával kleště. Dělal jako kdyby nic a tvrdil, že se jenom podívá. Potom, když jsme to nejméně čekali, tak se na nás vrhnul. Jestli ta finta měla někomu prospět, tak mně tedy ne. Už jsem mu nevěřil. To udělá prvňákovi jednou, dvakrát a těžko pak v budoucnu budete věřit někomu v bílém plášti. Podruhé už vidíte tu ruku za zády a je vám jasné, že stejně kecá. Prostě u vás skončil. Jediné, co se mu tím, podle mně zbabělým chováním povedlo, bylo to, že v mém podvědomí zůstala nedůvěra ke všem zubařům.
Prostě jsme se neskamarádili a neskamarádili.

Konečně je to za mnou

Školní prohlídky skončily a já jsem si řekl, stejně jako o mnoha jiných věcech, že je to konečně za mnou. Svoji představu o zubařích jsem si nechal takovou jaká byla a šel jsem tam, jenom když jsem už doopravdy musel. To bylo hodně zřídka, protože jsem na zuby netrpěl. Takže skoro vůbec.
Cesty Boží jsou ale někdy hodně nevyzpytatelné a jdou věcem pěkně na kořen. Moje představa byla vytvarovaná tím, co jsem zažil. Díky některým lidem byla dost nakřivo, a tak přišel čas poslat mi někoho, kdo to celé uvede na pravou míru.

A přátele máme proč...?

Zrovna můj nejbližší kamarád dělal servis zařízení pro všechny zubní ordinace v širokém okolí. Občas se mi pokusil vysvětlit, že to vidí jinak než já. Nejlepší přátelé mohou mít jiný názor než my. Kdo ví, možná že právě proto je máme.

Není lepšího setkání než s někým, kdo svoje věci dělá s láskou

Nechal jsem si poradit, protože nikdo jiný nemohl mít takový přehled o zubních ordinacích, jako on. Nakonec jsem postupně skončil u skvělé zubní lékařky.
A teď jsem u toho, proč mi stojí za to, abych o tom psal.

Paní doktorka o mne pečuje tak šetrně a přitom důsledně, že všechny moje dřívější představy o zubařích dokonale rozdrtila. I když to občas zabolí. Nemohla vůbec vědět jak to se zubaři mám, takže se o to ani nemohla nijak snažit. Je to pouze tím jaká je, nic víc.

Tak jako nervóznímu pánovi s kleštěmi určitě nedocházelo, čeho se na prvňáčcích dopouští, tak ani paní doktorka donedávna asi netušila, že pro mne dělá ještě něco víc, než pouhé korunky. O to větší cenu to rozhodně má.
Jejími dveřmi projde každý den hodně lidí a přesto si každý připadá tak, jako kdyby si tu ordinaci otevřela vlastně kvůli němu.
Tak nějak mi z toho všeho vychází, že jak děláme svoje každodenní věci a jak přistupujeme k ostatním lidem má vliv, ať chceme nebo ne. Ovlivňujeme životy kolem sebe víc, než si myslíme. Myslím, že stojí za to, abychom se občas zastavili a ohlédli, jestli za sebou neděláme moc velkou paseku.

A třeba pak i pomůžeme někde, kde to před námi někdo zdevastoval.

mudr. Marie Ihová