Radikální řez

Setkání s nehledaným

Kdybych si měl vzpomenout, kdy jsem se poprvé setkal s otázkou víry v Boha, tak už přesně nevím kdy to bylo.

Podařilo se mi zjistit, že tři týdny po mém narození jsem byl pokřtěný. Nepochybně to byl dobrý úmysl, ale v takovém případě se nedá mluvit o křtu na znamení mé víry. Protože jsem ještě nemohl v nikoho věřit. Nevěděl jsem co se se mnou děje, neměl jsem na to vliv, nemohl jsem se rozhodnout, jestli to tak chci nebo ne.

Co si pamatuji, tak u nás doma se otázky víry nikdy neřešily. Vzpomínám si ale na hodně okamžiků odjinud, které byly na toto téma. Některé z nich pro mne byly docela důležité a některé byly naprosto zásadní.

Studené místo

Jako kluk jsem věděl, že někteří lidé věří „na boha“ a jiní ne. Věděl jsem také,
že lidé, kteří na jeho existenci věří, chodí do kostela a učí se nazpaměť modlitby. Ale nevěděl jsem, proč to dělají a k čemu je to dobré. O nějakém jiném rozdílu mezi těmi, kteří věří a těmi co nevěří, jsem nevěděl.

U nás ve Kdyni je kostel postavený na hřbitově a pravděpodobně proto na mne nikdy neudělal extra dojem. Připadal mi tenkrát jako studené místo, které je spojené především s umíráním a s koncem života, bez jakékoli další naděje. S něčím, co do mého světa zatím nepatří, protože to je daleko přede mnou.

Soudružka učitelka vám to vysvětlí

Ve škole s námi také otázky víry nikdo neřešil. Ale z toho, co jsme se učili vyplývalo, že v Boha lidé věřili kdysi dávno, protože neměli takové poznání jako máme dnes my. Nerozuměli přírodním jevům jako my, a tak si prostě mysleli, že to řídí nějaký Bůh, někde nahoře v nebi. Přežitek. Všechno, čemu lidé dříve nerozuměli a čeho se báli, se postupně vědecky vysvětlilo. Takže moderní člověk, na svém vysokém stupni vývoje, už na žádného Boha logicky věřit nemůže. Proto jsou všechny kostely tak staré. Takové věci už do naší doby nepatří a necháváme si je pouze jako památky. Ty babičky si tam ještě dochodí a pak se to zavře, nebo předělá na něco užitečného. Jsme moderní, vzdělaní lidé, doba jde dál.

Křížová výprava

Jednou jsem také viděl něco, co můj obrázek o církvi a víře v Boha, rovněž vůbec nevylepšilo.
Byl to pohřební průvod, který se pomalu vlekl do kopce ke kostelu. V tom průvodu šel malý kluk, jako jsem byl tenkrát já a byl oblečený za ministranta. Musel se loudat s tím průvodem a nést zdobený, těžký kříž, se kterým by i dospělý člověk měl co dělat.

Přehazoval si ho z jednoho ramena na druhé a občas se na malou chvíli zastavil, aby si kříž opřel o zem a nabral síly. Vypadal při tom stejně utrápeně, jako lidé na obrazech v kostele. Když jsem viděl, jak se s tím břemenem musí potýkat a jeho zoufalý výraz, bylo mi ho opravdu líto. Navíc jsem ho znal a nikdy bych to u něj nečekal. Byl jsem moc rád, že tohle se mě netýká. Že nepatřím k církvi, která si zotročuje děti. Měl jsem spoustu zájmů, které bych za toto „středověké otroctví“ nikdy nevyměnil. Ve svém životě jsem nic takového mít nechtěl a byl jsem rád, že mě to nepotkalo.

Otázka

Když jsem nastoupil na učiliště, bydlel jsem na internátu. Jednou večer jsem na pokoji poslouchal, jak si dělají legraci z jednoho kluka kvůli tomu, že chodí do kostela. Už nevím jak na to přišla řeč, asi se nějak prořekl. Vstoupil jsem do debaty a zeptal jsem se ho, jestli tedy jako doopravdy v toho Boha věří. Zajímalo mě, co na to řekne. Ale myslím, že jsem po něm nechtěl, aby mi to nějak smysluplně vysvětlil. Byla to spíše řečnická otázka ve smyslu: „ to snad nemyslíš vážně“.
Bez rozmýšlení mi odpověděl, že dřív věřil, ale teď už rozhodně ne. Kdyby podle jeho názoru Bůh existoval, tak by mu nevzal babičku. I když jsem se o takové věci nijak zvlášť nezajímal, bylo mi jasné, že on ani tak moc nepochybuje o Boží existenci, že se pouze nemůže smířit s tou ztrátou, a tak s Bohem tak trochu nemluví. Tomu jsem nerozuměl. Vždyť všichni, jak tady jsme, jednou odejdeme. Ještě nikdo nedostal vyjímku. Takhle se přece nedá změřit, jestli Bůh je nebo není. Jak jsem nechtěl řešit otázky víry a v Boha jsem nevěřil, najednou jako kdybych stál s Bohem na Jeho straně. Něco uvnitř mi říkalo, že to nebyla správná odpověď. Byl jsem překvapený, že téměř dospělý člověk mi dal odpověď, kterou bych čekal spíše od malého dítěte. Paradoxně, asi jsem očekával něco, čím by svoji víru obhájil. Ale shodil to tak levně, že jsem byl spíše nakloněný, sám tu víru nějak obhájit.

Na funkci to vliv nemá, ale tebe si podáme

Tímto obdobím jsem jinak prošel se spoustou nedorozumění. Učit jsem se nemusel, stačilo mi jenom to, co jsem pochytil ve škole. S učením jsem byl nucen začít až později, na střední škole. Střední odborné učiliště za dob socialismu přinášelo různé nástrahy. S vychovatelem, který měl na starosti náš ročník, jsem vycházel velmi dobře. Často pro nás dostával k dispozici vstupenky na nějaký koncert ve městě a vždycky dal jeden mně. Věděl o mých hudebních sklonech, že mi to udělá radost. Taky věděl, že když ten lístek dá mně, nebudu nikde dělat potíže. Což by pro něj byla zbytečná komplikace.

Když bylo potřeba vybrat předsedu do domovní rady, navrhl mě. Návrh byl přijat a to už k mé lítosti komplikace byla. Předsedat domovní radě, to by znamenalo chodit na schůze. A to se mi v patnácti letech opravdu nechtělo. Takže když jsem měl zahájit první oficiální schůzi, vstal jsem a oznámil, že tu funkci nepřijímám a dělat ji nebudu. Nebyl to z mojí strany žádný politický boj, takhle jsem o tom fakticky nepřemýšlel. Prostě jsem neměl zájem, nic víc. Svůj čas jsem chtěl věnovat jiným věcem. Měl jsem raději zájmové kroužky v místním domě mládeže, těch jsem navštěvoval několik. Ale vedení učiliště to jako politický boj vzalo. Průšvih, který mi z odmítnutí funkce pak vyplynul, byl kolosální, přiměřený socialistickému režimu. Protože to byla nabídka, která se neodmítá. Aktivistu, co ochotně funkci přijal a důsledně potom vykonával našli naštěstí docela rychle. Nikdy nic podstatného nevyřešil, ale na schůze chodil poctivě a o to šlo.

Prostředkem manipulace s lidmi bylo za socialismu mimo jiné i televizní zpravodajství. Na našem internátu bylo povinné sledovat večerní zprávy, a to pro mne taky nebylo přijatelné. Otočil jsem si židli a posadil se zády k televizi. Přímo před zraky dohlížejícího vychovatele a bylo zaděláno na další malér. To všechno se pak podepsalo na tom, že jsem nemohl studovat střední školu. Mistr odborného výcviku mi prozradil, že na pedagogické radě se nikdy nemluvilo o mém prospěchu. Ten byl dobrý, ale to nikoho nezajímalo. Probíraly se moje rebelie.

Pomalu mi začínalo docházet, jak to v socialistické společnosti chodí doopravdy.
Mezi tím, co nám říkali ve škole a mezi tím, co sem zažil byly nesrovnalosti. A docela nemalé. Bylo to nepříjemné, ale pro mne důležité poznání.
Naštěstí věčný socialismus netrval věčně, a tak jsem si střední školu udělal po jeho pádu.

Zatažená ruční brzda

V šestnácti letech jsme s kamarády dali dohromady kapelu. Tím jsem naprosto žil. Muzika byla jediná věc, co mne v té době opravdu zajímala a kterou jsem bral vážně. Ostatní věci byly někde daleko vzadu. Když jsem přijel z internátu domů na víkend, neustále jsem si pouštěl gramodesky a každé sobotní odpoledne, jak to jenom bylo možné, jsme se zavřeli v klubovně a hráli.

Bylo pro nás téměř nemožné obstarat si nějaké, alespoň trochu slušné vybavení. Lepili jsme to jak se dalo.

Aby kapela mohla veřejně vystoupit, musela to mít od státu povolené. Také bylo nutné mít zřizovatele. Nějakou organizaci nad sebou, která by za tu kapelu zodpovídala. To všechno pro nás bylo nedostupné. Socialismus nám sliboval podporu a zajištění ve všech oblastech života. Takový skoro ráj na zemi, ale ve skutečnosti nám připravil víc potíží, než jsme si dokázali představit. Socialismus byl jako jízda autem se zataženou ruční brzdou

Jako obvykle

Později jsem začal s jedním kamarádem dělat i diskotéky. A jako všechno, mělo i tohle ze strany bolševika spoustu překážek. Nebylo vůbec jednoduché, ani levné, sehnat slušnou sbírku top singlů. Ty byly ale nutností. Západní muzika v našich obchodech téměř neexistovala a dala se pořídit pouze na černém trhu. Singl tam stál přesně desetinásobek toho, co český singl v obchodě. To bylo drahé. Potřebovali jsme získat povolení k veřejné produkci, abychom za hraní mohli dostávat honoráře a měli za co kupovat nové nahrávky. Povolení k veřejné produkci jsem zatím neměl.

Našli jsme si jako zřizovatele domažlický Hi-Fi klub. Tam byli ochotni vzít naši produkci pod sebe a ze začátku to vypadalo docela nadějně. Ale pak to proběhlo podle dobového scénáře. Klub dostával pravidelně zaplaceno za amortizaci techniky, na to měl nárok. Pak bylo možné vyplatit takzvanou odměnu za obsluhu aparatury. To bývala "výpomoc" pro DJ, aby mohli legálně dostat alespoň nějakou odměnu. Tu si ale místo nás nechal vyplácet každý měsíc jeden člen klubu, který se tam ani neukázal a my jsme nedostali vůbec nic. Kdo měl k něčemu přístup, tak to většinou zneužil. Tak to prostě chodilo, stačilo se ozvat a další týden už bychom nehráli.

Bylo všeobecně známo, že na takových akcích velmi dobře profitoval vrchní číšník a ten si "hleděl" dobrého DJ tak, že mu také něco platil. Protože i když měl DJ povolení a mohl dostávat honoráře, byly to velmi malé částky. Musím zmínit, že ne jenom systém klamal. Mezi naším číšníkem a mým kolegou proběhlo mnohem více transakcí, než se mi kolega zmínil.

Strýček Marx a jeho parta

Po vyučení, když jsem nastoupil do zaměstnání, mne vedoucí vzal s sebou na jednu podnikovou schůzi KSČ. To byla jedna z prvních věcí, kterou musel udělat s každým kdo přišel ze školy, jinak by asi na svém místě dlouho nezůstal. Jediné, co si z té schůze pamatuji je to, že tam byli skoro všichni, kteří v podniku zastávali nějaké důležitější místo. Když jsem s někým mluvil, bylo to trochu jiné, než jak jsem ho znal normálně, takové zvláštní. A když měl někdo přednést přede všemi nějaký proslov, to už bylo úplně jiné. Znělo to tak nějak opatrně a ochočeně. Zjevně bez vlastního názoru. Řekl to, co se od něj očekávalo a všichni mu zatleskali, protože se to od nich taky očekávalo. Absolutně bez jakékoli účasti, nebo emocí. Pěkně poslušně, nic proti ničemu. Po mých předchozích drobných nedorozuměních jsem trochu nechápal, proč komunisté projevují zájem zrovna o moje členství. Dnes vím, že všem, kteří tam byli to bylo naprosto ukradené a že pouze neodporovali zájmu systému. Řekli mi, že mladým dávají dva roky na rozmyšlenou, (jestli si dobře vzpomínám), tak jsem to nechal plavat a dál jsem se o to nestaral.

Občas jsem se zeptal někoho z kamarádů, co si o takových věcech myslí, ale nikdo mi to nevymlouval a žádný konkrétní názor jsem nedostal. Když jsem se po pádu režimu dozvídal, kdo byl spolupracovníkem STB, došlo mi, že jsem se ptal na nesprávných místech.

Hlas Ameriky

V rádiu jsem objevil vysílání Hlasu Ameriky. Docela náhodou. To bylo něco úplně jiného. Říkali tam, že v Československu vládne jakási banda čtyř tvrdých starců a mnoho jiných zajímavých věcí. Líbilo se mi, že mluvili naprosto otevřeně. Projevy nesouhlasu s komunistickou totalitní vládou jsem předtím slýchal běžně, ale nebral jsem to tak vážně. V našem věku jsme nesouhlasili se vším co pocházelo shora téměř pořád, tak nějak z principu. Tohle bylo ale jiné. Nebyly to žádné vtipy na vládu, kterých jsem znal hodně. Bylo to mnohem víc skutečné, byly to přímé informace od lidí zvenku. Bylo to hezké, ale pro mne stejně pořád daleko od nás. Mohl jsem si to poslechnout, bavit se o tom s kamarády a to bylo všechno. Nic to v mém životě nezměnilo.

In The Army Now

Pak přišla vojenská služba. Sešel jsem se tam s několika dobrými muzikanty a dali jsme dohromady kapelu. Skoro každý druhý den jsme měli večer zkoušku. Muzika mě pořád  bavila ze všeho nejvíc a věnoval jsem jí hodně času. Byl to i vynikající prostředek, jak se dostat ven. Často jsme jezdili po různých soutěžích a setkávali jsme se tam se spoustou jiných muzikantů. Byl to pro mne ten nejlepší způsob jak si zpříjemnit vojnu.

Jednou se se mnou dal do řeči kluk, kterého taky zajímala muzika. Já jsem měl pořád u sebe walkmana, což bylo samozřejmě vidět i když to nebylo dovolené. Sjížděl jsem Pink Floyd a různé jiné kapely. Půjčovali jsme si pak navzájem kazety a on mi nabídl i nahrávku svojí skupiny, ve které před vojenskou službou hrál. Řekl mi, že je křesťan, jejich skupina že hraje na různých akcích církve, a ať si tu jejich muziku poslechnu. Muzika mne příjemně překvapila. Nikdy předtím jsem neslyšel žádnou hudbu z církevního prostředí, aby v ní zněly bicí a elektrické kytary. To bylo poprvé. Byla to neprofesionální nahrávka, ale zvuk měla docela dobrý. S naší kapelou jsme si také nahráli nějaká naše vystoupení, ale tak dobrý zvuk se nám udělat nepodařilo.

Bavili jsme se jenom o muzice, protože já jsem o otázkách víry příliš mluvit nechtěl. Měl jsem stále hodně předsudků. Nemyslel jsem si, že by to bylo k něčemu dobré, spíše naopak.

DJ

Kvůli mnohým zkušenostech s režimem i s lidmi, jsem všechno směroval tak, abych byl co nejvíce nezávislý. Po vojně jsem se rozhodl, že budu dál pokračovat v diskotékách a že se pokusím o profesionální přehrávky (zkoušky před komisí), abych získal povolení k veřejné produkci a mohl se plně osamostatnit. To vyžadovalo, abych prošel u krajského kulturního střediska v Plzni jakýmsi jejich kurzem a složil závěrečnou zkoušku. Vydal jsem se tam, abych si zjistil nejbližší možný termín a abych se do kurzu zapsal. Hned po první návštěvě jsem měl dojem, že ani tady to bez patřičných konexí pravděpodobně nepůjde úplně hladce. Byl jsem ale pevně rozhodnutý, že když je to moje jediná možnost, tak že ji prostě zvládnu a povolení získám. Nějaké zkušenosti v oboru už jsem měl. Mohl jsem také počítat s dobrými referencemi z míst kde už jsem hrál. To v té době také mělo svoji váhu. A dotahovat věci do konce jsem dokázal. Bylo to na dobré cestě. Do žádného kurzu jsem nakonec nikdy nenastoupil.

Pár týdnů po té totiž přišla sametová revoluce a já už jsem žádné povolení vládnoucí strany nepotřeboval. Ruční brzdě východní Evropy prasklo lanko a já jsem to okamžitě využil. Našel jsem si místo, kde jsem měl dvakrát za víkend svoji pravidelnou diskotéku. Asi rok jsem hrál jenom tak, na dohodu. Pak když se upravila legislativa, udělal jsem si registraci a pokračoval dál. Ale to byla ve srovnání s předchozím režimem jenom taková drobná formalita. Poprvé v životě jsem měl dojem, že mohu normálně dělat něco, co mne baví a ještě se tím dobře uživím. Šlo to velmi dobře.

Setkání s nehledaným

Ve stejné době mi můj blízký kamarád řekl, že se stal křesťanem. Úplně přesně jsem nevěděl, co to znamená, ale v mojí představě se vrátil o několik století zpátky. Mluvili jsme o tom celé odpoledne a on mi řekl věci, které jsem ještě nikdy předtím od žádného věřícího člověka neslyšel. Řekl mi, že chodit do kostela, nebo věřit v Boha, neznamená vždycky úplně to stejné. Protože Bůh není nějaký abstraktní pojem, který přežívá jenom v mysli náboženských lidí. Je živý a skutečný. A jestli chci poznat pravdu o tom, jaký Bůh je, nepotřebuji k tomu kostel. On nemá takové omezení. Je omezen pouze tím, jestli já budu souhlasit a chtít. Bůh je všemohoucí, ale naše svoboda má pro Něj tak velkou cenu, že když my se k němu neobrátíme, nic nám nevnucuje.

On vyprávěl dál o tom, že všichni jsou kvůli hříchu odděleni od Boha. To znamená, že jsou odsouzeni ke smrti. Až odejdou z tohoto světa, není už pro ně žádná další naděje. A to se týká každého člověka. Hříchy nejde odčinit občasnými dobrými skutky a proto Bůh poslal svého syna Ježíše Krista, aby vzal naše hříchy na sebe a byl za ně na kříži potrestán smrtí místo nás. Ježíš byl bez hříchu, a proto On jediný to mohl udělat. Podstoupil to z lásky k nám, aby jsme my nemuseli jít do zatracení. A protože byl nevinný a smrt nad ním neměla žádnou moc, byl po třech dnech vzkříšen. Kdo mu vyzná svoje hříchy a přijme jej jako svého Pána a Spasitele, tomu On všechno odpustí. Takový člověk pak bude zachráněn a získá věčný život.

Nikdy předtím jsem nic takového neslyšel. Bylo to poprvé, kdy jsem se setkal s jednoduchou a konkrétní definicí křesťanské víry. Uvnitř jsem věděl, že všechno, co kamarád říká je pravda.
Přesto mě stále zajímalo jak se můžu ujistit, že to tak skutečně je. Jak to dokázat. Řekl mi, že je to naprosto jednoduché. Abych tu otázku svěřil Bohu a požádal jej, aby mi sám dal poznat pravdu. Pak budu mít jistotu, že nejde o lidský výmysl.

Tím jsme se dostali k modlitbě a to pro mne bylo taky velké překvapení. Žádné předčítání naučených veršů, ale říkat všechno tak, jak to mám na srdci, jak to je.

Vyprávěl mi ještě o mnoha případech vyslyšených modliteb, kdy lidé předložili Bohu svoje starosti a On jim na to skutečně odpověděl něčím konkrétním. Znali jsme se hodně dobře, takže jsem nepochyboval o tom, že to nejsou žádné agitační fráze, ale že mluví o něčem, co opravdu prožil.

Líbilo se mi to a řekl jsem si, že jestli je Bůh opravdu takový, chtěl bych o Něm vědět víc. Ale necítil jsem se zase tak hříšný, že bych potřeboval Jeho odpuštění. Navíc v mém světě zrovna bylo všechno co jsem tam mít chtěl. Problémy s režimem a vypočítavými lidmi byly minulostí. Všechno se jevilo dobře. Řekl jsem si, že je to tak v pohodě, že nejsem až tak náročný, abych chtěl po Bohu něco víc. Mohl jsem dělat co mě baví a to mi úplně stačilo.

Rychlá rotace

Věnoval jsem se dál svým diskotékám, mnohem víc, než kdykoli předtím. S těmi to dostalo rychlou rotaci a doslova přes noc se staly natolik známé, že jsem často ani nemohl přijmout všechny nabídky. Často jsem někam za sebe posílal záskok. Příležitosti kde hrát jsem shánět nemusel.

Prostě jsem jenom oznámil, že mám někde volno a tím byl kšeft rovnou domluven. Stála za tím určitá míra popularity o které jsem dobře věděl, ale o které jsem si také řekl, že se jí nenechám ovlivnit. Jestli to tak doopravdy bylo, musí posoudit někdo jiný než já.

Jednou za dva měsíce jsem si nechával volný termín pro sebe. Pronajal jsem si sál a ve vlastní režii udělal větší disco show. Skoro pokaždé bylo vyprodáno a někdy jsme i o sto padesát vstupenek překročili kapacitu sálu. Jednou mě vyhledal člověk, který pořádal poblíž našeho města koncert známé rockové skupiny. Zjistil, že něco chystám na stejný den a k mému překvapení přišel požádat, jestli bych ten termín nezměnil, aby nepřišel o návštěvnost. Bez problému jsme se domluvili.

Nevinná hra o život

Občas jsem si v tom kolotoči vzpomněl, že jsem slyšel o Bohu. Úplně jsem nezapomněl. Ale protože jsem tomu nevěnoval pozornost, přibylo několik zkušeností z úplně opačného konce duchovního spektra.

Skoro každý týden se konal nějaký mejdan, to k tomu patřilo. Při jedné takové párty přišla řeč na zkušenosti s okultismem. Jedna holka s tím zkušenosti měla a hodně se o těch věcech rozpovídala, docela dopodrobna. Já jsem se této debaty nezúčastnil, jenom jsem to pozoroval a měl jsem tušení, že to není úplně dobré.

Ona pokračovala dál v popisování různých okultních praktik a něco z toho nám i ukázala. Byl to, jak jsem se později dozvěděl, přesně ten Bohem zapovězený způsob, jak vstupovat do duchovní oblasti. Podle toho to také nabralo směr. Ten večer opravdu „něco“ mezi nás přišlo a já jsem cítil, když pak bylo po všem, že už to neodešlo. O tom se asi trochu zapomněla předem zmínit. Měla různá vidění, která popisovat nebudu a jiné holce pak řekla, že jedno z těch vidění by mohlo znamenat její svatbu, nebo smrt. Myslel jsem si, že to je takový univerzální výklad, který se vždycky říká, aby to bylo tajemné a napínavé. Když jsme se pak k ránu rozcházeli, neměl jsem z toho večera dobrý dojem. Nic z toho jsem neinicioval, ale nebyl jsem rád, že jsem u toho byl. Nepřipadalo mi to jako nevinná hra a jak se brzy ukázalo, opravdu nebyla.

Ta holka skutečně do týdne zemřela při autonehodě a spolu s ní ještě jeden člověk. Způsobem, který nedával ani tu nejmenší šanci na přežití. Nevím, jestli někomu z těch, kdo na té párty byli, došly všechny souvislosti.

Slepá ulice

Přes týden se většinou nehrálo a já jsem měl hodně volného času. Často jsem procházel obchody s hudbou a knihami a díval se, co je nového. Kupoval jsem si CD a knihy. Někdy jsem si jenom tak koupil album nějaké mně úplně neznámé kapely a nechal se překvapit.

Tímto způsobem jsem také narazil na knihu Život po životě od dr. Moodyho a různé další knihy o mystice. Měl jsem pocit, jako kdybych rozkrýval nějaká tajemství. Možná, že to mě u těch knih drželo, ale jenom krátce. Snad tam šlo o pokus zprostředkovat informaci, že duchovní svět skutečně existuje. Ale připadalo mi to vedle toho, co jsem slyšel od svého kamaráda o Bohu, jenom jako pouhé domněnky. Nešlo to přímo ke zdroji. Další slepá ulice, ještě slepější, než ty předtím.

Rock forever

Jednou se trochu nečekaně objevila naše stará parta a navrhli mi, abychom obnovili naši kapelu. Byl jsem překvapený, protože se předtím rozhodli, jít si sami jinou cestou, ale souhlasil jsem. Dali jsme to dohromady a začali jsme zkoušet.

Vedlejší účinky

Pomalu jsem na věci kolem sebe dostával jiný pohled. V těch diskotékách nešlo jenom o muziku a skvělou show. Věnoval jsem se tomu dost intenzivně a za tu dobu se stihlo nabalit hodně dalších věcí, které jsem předtím neočekával. Při větších akcích jsem začal najímat partu kluků, aby udrželi pořádek a moc se toho nerozbilo. Musím říct, že byli naprosto spolehliví a dělali to skvěle. Ale při tak velkém množství lidí nestihli být úplně u všeho. Takže často docházelo k nějaké rvačce a jednou musela přijet i záchranka.

Hodně lidí co chodili pravidelně jsem si už pamatoval. O někom jsem věděl, jakou má oblíbenou skupinu, o někom zase že zůstane spát na stole, až všichni odejdou. O jiném, že nosí pod bundou střelnou zbraň. Všechno bylo hodně jiné, než to navenek vypadalo.

V souvislosti s mými diskotékami jsem také musel řešit stížnosti na výtržnosti po městě. To všechno k tomu patřilo, ať jsem chtěl nebo ne. Bavila mne hudba. Ty další věci, které se k tomu zákonitě přidaly už tolik ne, ale oddělit to nešlo. Nakonec i texty písní, které jsem pouštěl k takovým věcem často vybízely.

Ozve se jednou, dvakrát...

Jednou večer jsem seděl na posteli a znovu chtěl vzít do ruky knihu od Moodyho. Ale čím dál víc, jako kdyby se kolem mně zhmotňovala jistota, že ten Bůh, o kterém mi kamarád vyprávěl, skutečně existuje. V těchto knihách se o něm ale nepsalo.

Celé jsem si to znovu připomněl, ale stejně jsem chtěl od Boha nějaké konkrétnější znamení, abych nenaletěl nějaké sektě. A byl jsem opravdu vyslyšen.

Kdo hledá najde

Po menší odmlce jsme se znovu s mým kamarádem několikrát sešli a bavili se o Bohu. Sám jsem začal být v hledání o něco víc aktivnější. Někdy jsem za ním jel do Plzně, kde studoval a celé odpoledne jsme pak chodili po městě a diskutovali. Chtěl jsem vědět všechno. Informovaný jsem byl asi dobře a v pravý čas, protože když se mě pak pokusily několikrát oslovit dvě dámy ze sekty svědků jehovových, odzbrojil jsem je několika dobře mířenými otázkami.

I ty Amy?

Rád jsem také chodil do obchodů s hudebními nástroji a občas jsem si tam koupil nějakou novou hračku. V Klatovech býval jeden obchod, kde jsem se cítil obzvlášť dobře. Nebyl tam problém si cokoli jen tak vyzkoušet a majitel si se zákazníky sám hodně často také zajamoval.

Jednou mi k něčemu přibalil, nebo asi jenom tak dal, křesťanský hudební časopis. Na titulní straně byla k mému nemalému překvapení Amy Grant, tehdy moje oblíbená zpěvačka. Nevěděl jsem, že Amy je křesťanka. Moc mě to potěšilo. Další normální člověk, který věří v Boha.

Zase otázka

Při jiné návštěvě toho obchodu jsem dostal knihu Ulricha Bäumera Chceme jen tvou duši. V té knize je otevřeně popsáno hodně souvislostí mezi rockovou hudbou a okultismem.

Existuje hodně písní, ve kterých jsou texty s přímým, nebo skrytým odkazem na tuto oblast. S okultismem jsem už zkušenosti měl a věděl jsem, že ať to navenek vypadá jakkoli nevině, vždycky je to nerovný boj člověka se zlem, který člověk musí prohrát. Teď jsem poprvé četl, že se takovým vlivům může člověk poddat i posloucháním hudby, která je k tomu otevřená, nebo i přímo určená.

Zkusil jsem o tom mluvit s kamarády, když jsme měli s kapelou po zkoušce a seděli jsme nad bednou piva. Kluci to z většiny vzali celé jako naprostý nesmysl. Rock musí mít svoji image, o nic víc nejde, nic skrytého za tím není, jde jenom o image. Já jsem se za chvíli k tomu tématu ještě jednou vrátil a zeptal jsem se jich, jestli věří v Boha. Od té doby, co jsem věděl, že kamarád uvěřil, jsem se takhle občas někoho zeptal, protože mě to opravdu zajímalo.

Tři lidé a dostal jsem tři různé odpovědi. Jeden mi řekl, že se o takových nesmyslech vůbec bavit nebude a odešel, asi na toaletu. Druhý chvíli přemýšlel a pak řekl, že věří jenom někdy. Třetí odpověděl, že dřív nevěřil, ale teď už ano. Na vojně mu jeden člověk namísto tenkrát běžného šikanování vyprávěl o Bohu a cestě k němu. Stejně, jako jsem to slyšel i já. Dal mu i nějakou knihu.

Přemýšleli jsme oba dva o úplně stejných věcech a celou dobu jsme to o sobě nevěděli. Teď to bylo konečně venku a já jsem byl rád že v tom nejedu tak sám. Další normální člověk, co by chtěl věřit v Boha, navíc kamarád.

Myslím, tedy jsem

Začal jsem víc přemýšlet o textech v hudbě, kterou jsem pouštěl na diskotékách, nebo v té, co jsem si pouštěl pro sebe doma a taky v muzice, kterou jsme hráli s kapelou. Přestal jsem texty brát jako nezbytnou výplň a zkusil občas poslouchat o čem vlastně doopravdy jsou. Bylo to tak, jako už párkrát předtím. Nahlédl jsem hlouběji do něčeho, co navenek vypadalo docela nevinně, ale při bližším pohledu bylo vidět hodně dekadence.

CD, která jsem pouštěl na diskotékách byla většinou na podobné téma: Let's Talk About Sex, I'm Too Sexy, Strangelove... To téma je ve svojí původní podstatě dobré, ale tady to bylo posunuto úplně jinam, většinou pomocí dvojsmyslů.

V nahrávkách, které jsem si pouštěl pro sebe doma, bylo taky hodně zajímavých věcí. Jedna za všechny: We are all just prisoners here, of our own device. In the night please set me free I can't resist a touch of evil.
Byl to v podstatě přesný popis toho, co se děje člověku, když je pod vlivem okultismu. Což jsem předtím mohl i vidět.

Naše kapela se do vážných témat až tak moc nepouštěla, ale když už jsme hráli nějaký lovesong, vypadalo to asi takhle:

Ty jsi jak stín, jak noční můra,
jsi jak smršť, jak vítr z hor.
Když se na to zpátky dívám,
tak mám radši rock 'n' roll“...

Přemýšlel jsem i o svém životě. Chtěl jsem dělat dobré věci a použít k tomu muziku. Výsledek byl okultismus, a naprosto zneužitá hudba. Takhle jsem si to nepředstavoval.

V té době jsem už nepochyboval o tom, že Bůh existuje. Jenom jsem s Ním ve svém životě nepočítal. Dělal jsem všechno podle své představy a podle toho to taky vypadalo. Obracel jsem se na Boha, jenom když jsem měl dojem, že nemám věci pod kontrolou a potřebuji aby mi nějak pomohl. To bylo stále častěji. Věděl jsem, že jsou to jen chvilková řešení, a že jestli se má něco doopravdy změnit, tak to takhle dál nepůjde.

Radikální řez

Jednou večer, jsme s mým křesťanským kamarádem chtěli jít do kina. Ale nehrálo se, protože přišli asi jenom čtyři lidi. Šli jsme tedy ke mně. Jako vždycky jsme se bavili o spoustě věcí. Já jsem měl ty rozhovory rád, protože nebyly nikdy povrchní. V tomhle to bylo stejné i před tím, než on uvěřil v Boha. Také jsme se měli kdykoli dlouze o čem bavit.

Teď jsme jenom měli jiné téma. Kolikrát jsme šli až úplně na dřeň věci a přitom bez sebemenšího konfliktu, nebo nátlaku, že bych měl svoje názory nějak opravovat. Znovu se mě zeptal, jestli chci přijmout Ježíše Krista jako svého Pána a Spasitele.

Jak vypadá život bez Něj, už jsem věděl, a tak jsem řekl že chci. Společně jsme si v mém pokoji klekli na kolena a modlili se. Poprosil jsem Ježíše, aby mi odpustil všechny moje hříchy a vydal jsem mu svůj život. Stal jsem se křesťanem. Později jsem se zřekl okultismu a všech jeho vlivů.

Po dvou měsících jsem pak přijal poslední nabídku na diskotéku. Byl to jediný maturitní ples, který jsem dělal. Rozhodl jsem se, že pak z této branže definitivně odejdu. Doslova v nejlepším jsem přestal. Nabídky ještě přišly, ale já už jsem žádnou nepřijal.

Slyšel jsem občas mluvit o různých jiných důvodech proč jsem skončil, ale nebyla to nikdy pravda. Asi to k tomu patří. Není to tak, že bych něco nesměl, to určitě ne. Jenom už nemusím a nechci, jsem svobodný.

Odešel jsem i z kapely, která tím zanikla.

Kytaru jsem znovu vzal do ruky velmi brzy, ale už s jinými motivy. S bubeníkem z bývalé kapely, který se také stal křesťanem, jsme nějaký čas hráli zase spolu. On už je v nebi a já věřím, že se tam jednou zase spolu setkáme.